Den, kdy jsme se s Mloky potkali
Karel Čapek ve Válce s Mloky napsal: „Člověk si vždycky myslí, že může mít moře jen pro sebe.“ Dne 13.11.2026 jsme se o tom přesvědčili v přímém přenosu — ne sice u moře, ale v neratovickém divadle. Sedmé ročníky vyrazily na inscenaci této nesmrtelné knihy.
Musím uznat, že výprava byla důstojná. Nikdo sice nepřijel ve smokingu, ale také nikdo neměl tepláky s logem sportovní značky přes celé stehno — a to už je v našem školním ekosystému jistý druh kulturní evoluce. Děvčata měla sukně, chlapci košile, a všichni vypadali, že vědí, že jdou do divadla, ne do tělocvičny.
Herci z Divadla A. Dvořáka Příbram předvedli příběh, který je čím dál aktuálnější. Mloci se v Čapkově světě množí, mluví, obchodují — a nakonec ovládnou svět. My se na ně dívali, občas se smáli, občas zmlkli. Některé pasáže zněly až nepříjemně povědomě: „Lidé si vždycky přejí, aby se svět změnil, ale nikdy nechtějí, aby se změnili oni sami.“
A já si říkala, jak málo stačí, aby se člověk začal chovat jako Mlok. Někdy jen zapomeneme poslouchat, někdy se nám nechce přemýšlet, a jindy si říkáme, že se nás to netýká. Ale v hledišti dnes seděli žáci, kteří se dívali pozorně, tleskali v pravou chvíli a smáli se na správných místech. A já jsem měla upřímnou radost, že alespoň na jedno dopoledne jsme se Mloky nestali.
Karel Čapek napsal: „Člověk má být člověkem, i když se to nevyplácí.“
Michaela Šťastná, třídní učitelka
